Děkuji za zájem o dění kolem Jindřichova pramene a dovolím si zde představit můj projekt. Chtěl bych napsat ve zkratce, ale aby bylo vše zřejmější a správně chápáno, musím trochu obšírněji.

Počínaje historií, mým soukromím konče… Vše totiž souvisí se vším! Proč, jak, co, a zač? Psal se rok 2016 a na ČT začal běžet seriál Já Mattoni. V té chvíli, jako balzám na duši, na duši pochroumanou rozchodem s více než milovanou ženou. Někdy je osud prostě krutý, kór když o lásce dvou rozhoduje někdo třetí. To by však vydalo na samostatný román. Zmíněný seriál byl v tu chvíli pro mě něco jako návod na přežití. Vím, že je tam mnoho historických nesrovnalostí, ale ztvárněný seriálový H. Mattoni jako by řešil moje životní peripetie a ukazoval cestu. Nějakým způsobem se naše životy spojily… A já pochopil, že jsem tomuto člověku hodně dlužen až zavázán. Sám jsem člověk, který věří na věci mezi nebem a zemí, mně se totiž dějí. Oblíbený hrdina televizního seriálu odešel z obrazovek, mně odešel společník pátečních večerů. Čas běžel a běžel, ale příběh Mattoni mě stále provázel životem. Čím dál častěji mně bezděčně naskakovala myšlenka. Co pro Tebe, příteli, mohu udělat?

Nutkání bylo tak silné, až jsem se rozhodl jej s touto myšlenkou navštívit v jeho domovině. Karlovarský kraj jako pro Kralupáka pro mě není až tak velká neznámá. V Lokti n. O bydlel můj strýc, kde měl v Epiagu Trabant dílnu. Mnozí pamětníci jistě vzpomenou na svérázného pana Josefa s čvaňhákem v puse. Několikrát jsme při cestě za strýcem Kyselku jako děti s rodiči navštívili. Asi bych měl napsat, že už tenkrát mě místo nadchlo, opak je však pravdou. Omšelé budovy, rozpadající se pavilony, trosky zašlé minulosti ve mně spíše evokovaly smutek a podivné mrazení z prokletého místa. Dnes vím, že to mrazení nebylo prokletím, byl to jen všude přítomný duch truchlící vdovy Giesshübel.

Nastal den D a já vyrazil na obhlídku míst, kde si sláva běžně podávala ruku s úspěchem. Mattoni-ho Kysibl. Zázrak zrozený z lásky, i touhou po uznání. První kroky směřují k Mattoniho zámečku. Zíráme na sebe snad celé minuty, tak dlouho že fantazie začne vytvářet, co mozek vidět chce… Jen tak tak, že mně při tom zírání nepřejel omnibus plný karlovarských hostí. Jak prozíravé, Kur restaurant hned u příjezdu do Kysiblu.

Musím se smát, jak znavení lidé po náročné cestě z vozu přímo vypadávají. A teď si pán ještě šlápl na klobouk. Lamentuje a odchází ke stolku, kde už číšník s úsměvem podává jedno orosené. Snad to pánovi nezkazilo den, ještě slyším číšníkův hlas. Vydávám se kolem zaplněné restaurace lázeňských žíznivců a mířím po schodech kolem vodopádu. Jak si příroda umí vyhrát, kombinace řas a železa vytváří pestrobarevnou podívanou v kaskádách vodopádu.

Nejsem sám, koho tato přírodní zajímavost donutila pozastavit se. Zaujala i malou holčičku, jež maminka se zapovídala. Byl to mžik, botičky dole a šup do té přírodní krásy. Nastalo, co se dalo očekávat, dívčin pláč. Špinavá od bahna potažená řasami začala přímo vřískat. To už ale slyším maminku, jak volá Věrko, Věrko a pádí k vodopádu. Co jsi to proboha dělala, musíš se převléct. Rozmrzelá mamka bere boty a Věrka za ní bosa celá od bahna s pláčem cupitá. Myslete si, že jsem zlomyslný, ale musel jsem se opět smát, i když s jistou dávkou soucitu. Cestou po schodech přicházím k Ottovu prameni. Jak lahodná a osvěžující chuť čerstvého pramene v tom vedru. Cestou dál přicházím k Ottovu pavilonu. Přesto, že cestou jsem mnoho lidí nepotkal, na terase před pavilonem je to jako ve včelím úlu. Skoro není možné, kde si sednout. Rozhlížím se a tu je u mě číšník. Hledáte místo pane? Pojďte, uvedu Vás. A ano, už vidím volné místo u samostatného stolečku. Příjemný stín a výhled na Ohře je přímo uklidňující. Objednám si kávu a palačinku Kysibl. Zřejmě zdejší specialita. Všude kolem posedává spousta krásných žen, možná ani nejsou tak krásné, ale jejich okouzlující róby, kloboučky a slunečníčky dokážou vykřesat zázraky a rozhodně je se na co dívat.

Panebože, tady je tak krásně! A ta palačinka? Jak letní pohlazení. Musím se zeptat kuchaře, jak dělá krém, aniž by se v kombinaci s horkými malinami nerozblemcal. Zeptám se až půjdu zpět… Platím. Ještě kouknu dovnitř pavilonu. Úžasně vykachlíkované prostory. Znak Mattoniho podniku v čele a názvy měst c. k. mocnářství po stranách. Vídeň, Budapešť…. vše krásně barevně vyvedeno. Klobouček dolů pane Mattoni. Renovace a rozšíření Ottova pavilonu se Vám vydařila. Ještě bych se rád podíval na rozhlednu, prý je vidět Rudohoří. Uvidíme, jestli uvidíme. Je to celkem fuška, obzvláště poslední část cesty je dost strmá. Ale za trochu námahy výhledy přeci stojí. Moc toho vidět není, hory jsou schované v oblačnosti. Ale výhled na řeku a část lázní vč. nádraží vidět je dobře. Zrovna to tam čudí, píská a mašinka odjíždí do Vojkovic. Trošku tady fouká, jako by se náhle ochladilo.

Cestou zpět potkávám lidi s batohy, ženy v kalhotách. Místo slunečníku vycházkové hole, sluchátka v uších… Co se děje? Kvapem scházím k Ottovu pavilonu. Bože, co se tady stalo? Místo, kde jsem si pochutnával na palačince neexistovalo, proste ujelo kus terasy. Na místě stolku, u kterého seděla žena v ohromujících šatech, je rezavá míchačka. Skrze rozmlácené výplně dveří koukám do prázdného zničeného prostoru. Kachlíky vytrhané, někde chybí celé zdi… Zvedá se vítr, ze stromů, jenž pamatují zlatý věk lázní Giesshübel padá listí, aby zakryly nepořádek, jenž jsme připustili… Je mi jasné, že recept na skvělé palačinky už nezískám. Zadumaně s jistou dávkou smutku scházím zpět k Mattoniho zámečku.

Zírám na ten fragment bývalé okázalosti jako bych chtěl vyčíst, Proč? Nic se neděje, jen v hlavě mi stále dokola běhá v nekonečné smyčce myšlenka. Mattoni, příteli, co pro Tebe mohu udělat? Žádná odpověď, žádné znamení? Konečně se odpoutávám od myšlenek a v mysli si přehrávám dnešní den. Ani nevím proč, Kur restaurant je mnoho let nefunkční, ale nějak mi to nedá a dívám se, zda tam nesedí ten pán, co si dopoledne rozšlápl klobouk. Samozřejmě bláhovost… Ale co nevidím, sním či bdím… Skoro se mě chce křičet radostí Věrko, Věrko. To ses ještě nepřevlékla? Polohlasně říkám Věrko, kde máš maminku? Nikde nikdo. Holčička v ušpiněných šatech nereaguje a prostě se sebere a jde. Ta podoba… Koukám, jak se mi dětská postava vzdaluje. Už je tak daleko a cesta po silnici, kterou se vydala mi nepřijde vůbec bezpečná. Vydám se tedy za ní, abych ji případně ochránil a doufal, že brzy zapluje do nějakého domu, kde bydlí nebo se ukáže maminka.

Nedokážu si to vysvětlit, ale děvče nebylo možné dojít. Co já krok to ona dva. Pokus předběhnout vlastní stín se nezdařil. Jako bludička mě dovedla na pomezí obcí Kyselka-Radošov, kde se zastavila a otočila směrem ke mně. Nic neříkajíc s potutelným úsměvem dítěte otočila hlavu směrem dolů ze stráně a pohybem ruky jako by chtěla říci… TADY! Zírám do prostoru pod hlavní silnicí, kde mi nepřijde nic zajímavého, až na tu šipku s nápisem Jindřichův pramen. Nadechuji se, abych se zeptal, tady bydlíš Věrko? Zůstalo však jen u nádechu, protože v místě, kde děvčátko stálo, v tu chvíli dopadá na zem už jen bíle pírko…. To chce paňáka říkám si. Co to mělo znamenat a postupně mi dochází že vyhlásit pátrání po někom, kdo se dokáže proměnit v pírko by skončilo u Chocholouška.

Přeci jen se ještě rozhlížím a prohledávám okolí, pokud se nestal zázrak někde tu být přeci musí! Pro jistotu scházím až dolů, jak ukazuje šipka. Šinu si to dolů kolem dřevěné, oku nepropustné ohrady, která ohraničuje část zahrady Jindřichova pramene. Nic není vidět, nikde nikdo. Jen na zahradě je slyšet zvuk travní sekačky. Nikde nikdo. S hlavou plnou otázek jdu zpět k silnici. Ještě se otáčím a teprve teď si všímám nápisu na vratech. Pozemek s pramenem na prodej! S tím, co mám v hlavě a po prožitcích celého dne mi to začíná docházet. Mattoni, příteli. Co pro Tebe mohu udělat už není otázkou, ale výzvou, protože Ty jsi právě udělal!!! No, jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná a s platem nádražáka se synem ve vlastní péči nic nenasvědčovalo, že by se mělo něco změnit. Jsem ale zvědavý a když sekačka přestala drnčet, tak celkem na drzáka říkám… Dobrý den, čtu, že se to tady prodává. Mohl bych se podívat? Jo, jasně. Moment otevřu vám. Vcházím na místa, která na mě působí přímo magicky. Část lázeňského zařízení v soukromých rukách, kam běžný návštěvník nemá přístup. Neudržovaná, neuspořádaná zahrada byla tenkrát zarostlá florou všeho druhu. Její rozmanitost působila uklidňujícím dojmem a nad tím vším jako hlídač té pohody stín letité lípy, jenž, jistě byla u zrodu toho všeho. Vysoký neprohlédnutelný plot dodával místu tajemnost a jakousi ohraničenost od okolního světa.

To víte, že jsem z toho byl na větvi, a to jsem ještě nevěděl, co mne čeká uvnitř domu. Ale to uvidíte také při některých z návštěv v budoucnu. A nakonec padla otázka ceny… Nestydatě nízká cena za něco tak výjimečného mi přišla směšná. To, že je směšná však neznamená, že je pro běžného člověka dostupná. Podáváme si ruku s tím, že se ozvu. Odcházím a vím že tohle je nad moje možnosti.

Jedněch dluhů jsem se zbavil a mít nůž bankovního úřadu znovu na krku se mi nechtělo. Tak si v duchu říkám, alespoň jsem se podíval. Ještě jdu na místo, kde jsem naposledy zahlédl malou Věrku, abych si pro štěstí sebral to, co zbylo. Bílé peříčko na památku. Se smíšenými pocity opouštím místo, o kterém ještě nevím, že je mi předurčeno. Asi po týdnu kontaktuji prodejce, abych se omluvil, že na to prostě nemám. Běží dny týdny měsíce až se ukáže v TV dokument o Kyselce.

S jistou nostalgií zavzpomínám na poslední zážitek z tohoto místa a něco mi začne našeptávat, abych se tam rozjel. Přece jen tam mám nějaký nevyřízený účet… Je mi jasné, že objekt za tak příznivou cenu už musí být dávno prodaný a taky že ano. Nápis o prodeji je pryč. Teprve teď mi začne víc docházet a mrzet, o co jsem přišel. Že když něco neuděláš hned, neuděláš už nikdy. Zázraky se nedějí dvakrát. A o tenhle jsem zřejmě přišel. Jistá zoufalost mě dohání mít jistotu a slyšet tu smutnou větu, ano už je to prodáno. Vytáčím číslo, prosím… Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jak je to s pramenem. Už je asi prodaný, viďte? Tlak 300/200. Ale ne, nikdo neměl zájem, tak jsme to stáhli a nabídneme to znovu zjara s upravenou cenou. To už jsem ale nenechal nic náhodě, zadlužení, nezadlužení a s obrovskou úlevou říkám – určitě nic neupravujte, jestli je to ještě k mání, koupím to za cenu, jakou jste chtěl. Vysvětluji mu své možnosti, a nakonec se dohodneme, že složím zálohu 100 tisíc (ještě že má člověk kamarády) a zbytek uhradím do půl roku. Nebudu již popisovat, jak se mi podařilo peníze získat, protože by to byla nezáživná stránka, ale jak jinak než na poslední chvilku. Boj o možné propadnutí zálohy byl opravdu už pět minut po dvanácté.

Ještě že měl majitel tolik trpělivosti a čekat na své peníze o dva měsíce déle ho právem neodradilo. Jednoho krásného květnového dne roku 2019 pak došlo k oficiálnímu předání nemovitosti a v mém životě nastává nová éra. Éra Mattoni. Už tenkrát, když jsem se zázrakem ocitl na místě, kde byl J.P. k prodeji, jsem věděl, co chci. Koupí zamezit destrukci objektu jiným majitelem. Budova s pramenem není nějak památkově chráněna! A zpřístupnit pramen lidem v celé jeho podobě a prostorových možnostech.

Vytvořit kousek místa, kde se zastavil čas. Místo pro odpočinek v nebývalém prostředí atmosféry lázní v jejich rozkvětu. Pokud Vás moje aktivity zaujaly, doporučuji navštívit sekci Tričkoakcionář.